Kapitola sedmá - v Norsku se člověk nenudí...
Teda přátelé, povím vám (no spíš napíšu...(každopádně, kdyby si chtěl někdo popovídat... s dnešní technologií je to maličkost)), každopádně povím vám, máme tu už "odkroucených" celých 10 (slovy ~deset~, římským číslem "X") týdnů. Mílovými kroky blížíme k polovině našeho pobytu. Pomalu nám tu začíná jaro, i když... Někde padá vláda, někde padá měna, jinde zase padají góly, každopádně nám tu stále padá sníh. Ale pravda je taková, že den se znatelně protáhl, sluníčko už se dokáže vyšplhat mnohem výše na oblohu a kolem poledne začíná mít "sílu". Sice posledních pár dní nám zase teploty klesly někam k mínus pěti, vypadá to, že jaro je už opravdu za dveřmi a co nevidět ho pustíme dál.
Ve škole vše při starém, snažíme se chodit maximálně (rozumněj min. 4x do týdne) a něco tam dělat. Já už jsem "povýšil" na asistentau svého školitele, pomáhám mu připravovat testy pro jeho studenty, převádím jeho rukou psané materiály do elektronické podoby a "učím" ho využívat možností, které skýtá dnešní počítačová doba (přece už jen mu je přes padesát a je na první pohled patrné, že je odkojený na logaritmických pravítkách a tabulkách). To vše dělám se studijními materiály úzce souvisejícími s mojí disertací, profesor mi často poskytuje knihy, které bych těžko jinak sehnal (vše patřičně kopíruju a scannuju), takže bych to nazval takovou oboustranou symbiózou. Co dělá Jiřinka pořádně nevím, těm jejím "microchannelům" možná nerozumí ani ona sama, ale pravda je taková, že něco dělá, něco měří, na něčem bádá, co z toho bude a k čemu to bude se nechme všichni včetně jí překvapit.
No a pak je tu tak sice kratší, ale o to zajímavější část týdne a to jsou víkendy! Není snad jediný, kdy by se něco nedělo. Už to budou tři týdny, co jsem vyrazili na běžky - půjčili jsme lyže a ve třech vyrazili prkat - krásně upravené stopy vedoucí z města až do divočiny :-)
Na samotném lyžování nic extra zajímacího, každý určitě aspoň jednou na běžkách stál, takže ví, o čem to je. Cestou nahoru za město jsme však potkali něco, o čem jsme do té doby jenom slýchávali. Ne, los severský to nebyl. Byla to jedna z mnoha outdoorových školek, které jsou tu na každém kroku. Dva mladí muži - buď na lyžích, v létě případně na kole a společně s nimi osm až patnáct cipísků (a teď nemám na mysli onu fiktivní dětskou pohádkovou postavu z knihy O loupežníku Rumcajsovi). Nejvýmluvnější jsou asi následující obrázky...
Každej z těch piškotů dostane ne zrovna malý ruksak, lyže nebo aspoň lopatu do ruky a tráví celý den (bez oběda, jen se svačinou) v přírodě. No popravdě řečeno, docela by mě zajímalo jak budou na své dětství vzpomínat...
Další víkend (tuším 14. března) se v Trondheimu jel jeden ze závodů světového poháru, tak jsme se řádně připravili a vyrazili podpořit české duo v závodě na 50 km klasicky - Lukáše Bauera s Jirkou Magalem. Magal nakonec nedokončil a Bauerovo konečné desáté místo bylo v souvislosti s předzávodními vyhlídkami taky spíše zklamáním. Ze závodů přikládám pár fotke - asi nic extra zajímavýho...
Areál Granåsbakken však není pouze běžecký stadión a mrtě tratí. Součástí areálu jsou i skokanské můstky:
A takové skokanské můstky, reps. jeden - ten větší - to je velká výzva :-) A tak jsme neváhali a dali se do šplhání po zmrzlém svahu, nikdo na nás nekřičel, nikomu to asi nevadilo, pravda, bylo to trochu adrenalinový, ale za pak ta odměna... Již po zdolání svahu a krátké pauze pod odrazovou rampou se nám naskytl krásný výhled.
Samotný výstup na věž už pak byl hračka, nikde žádná závora, zábrana, páska, nic co by zakazovalo vstup. I když pro nás by ani to nebyla překážka. Fotky z vrchu myslím nepotřebují žádný komentář. Snad jen, že to v dáli je opradu Trondheim - lze poznat Tyholtskou věž, centrum je v ďolíčku, takže vidět není. Jinak teda klobouk dolů před "náladovým" Jandisem, kterej dokáže jeden rok vyhrát turné čtyř můstků, do posledního závodu bojovat o vítězství ve svěťáku a hned další sezónu "vyhořet" na olympiádě. To že tam vyleze nahoru s lyžema přes rameno, sedne si, zavře oči a střemhlav to pustí tam někam dolů, kam pořádně ani nevidí... Smekám, tohle jsou asi opravdu nadlidi :-)
Hned další víkend po světovém poháru jsme ve velkým vyrazili na druhý "cabintrip" (první na Agdenes viz kapitola čtyři). To "vyvolenou" kabinou byla tentokrát Flåkoi - cca 55 km jižně od Trondheimu nedaleko městečka Lundamo na břehu jezera Stordamvatnet. Pro mapofily opět přikládám obrázek z říše kartografické.
Následující letecké snímky jezera nejsou sice aktuální bo v současné době je jezero zamrzlé a vše pokryté sněhem, ale je z nich vidět, že pěkně vidět, jak náročné je vlastní kabinu najít - nevede k ní žádná cesta, natož pak v zimě. Díky zazeleněné střeše je i pro lidi s lepší zrakem docela oříšek kabinu na obrázku najít.
No snad aspoň zde ji již někteří objeví. Malá nápověda - hledejte co nejvíc uprostřed obrázku :-)
Vlastní doprava probíhala autobusem do již zmíněného městečka Lulndamo, kde si nemohu odpustit podělit se o veselou historku. Asi nejsem jediný čech, jež při vyslovení názvu Lundamo okamžitě najde podobu s dějištěm zimních olympijských her v roce 1998 - ano, už je to nějaký ten pátek, ale díky našim zlatým hokejistům jen těžko někdo dokáže zapomenout. Všichni tento vtip pochopili, jen Jiřinka si u vykuleného řidiče kupovala lístek do Nagana :-) No a z Lundama jsme cca 7 km pokračovali do táhlého kopce po svých, abychom po dvou hodinách (chvílemi se po kolena bořící do sněhu) kabinu přece jen našli.
Akcička to byla docela velká, bylo třináct lidí, jedna kytara a pes :-) Pozdní odpoledne jsem se zabavili "vrtáním" díry do ledu, abych následně mohli vyzkoušet i "icefishing". Nahozeno bylo skoro 24 hodin a když jsme konečně chytili, tak byla tak velká, že nešlá protáhnout otvorem v ledu :-) Po setmění se pak jedlo, pilo, zpívalo a hodovalo - zkrátka, vše bylo tak jak se na takový "cabintrip" sluší a patří.
No a jak již bylo naznačeno, nedělní dopoledne nám zpestřil návštěvník - tulák se vším všudy, divoký (no zas tak divoký ne) pes. Chvíli běhal kolem chaty, chvíli se dobejval do koše, kde asi cítil zbytek špaget, chvíli blbě čuměl, pak se nám snažil předvést, jak že se v Norsku loví ryby a nakonec zjistil, že nic nedostane, tak si šel po svých zase o dům dál (a že to k dalšímu domu měl zatraceně daleko).
No a na závěr ještě jedno "společné" foto, i když část výpravy již byla pryč. Stromy před kabinou byly plné směrovek s názvy nejrůznější velkých či menších měst, a tak jsme se též "pochlapili" a přidali i své výtvory - třeba někteří z vás najdou cedulku s nápisem "Telč 1601 km" - k tomu dodám je tolik, že to byl inženýrský odhad a následně druhý den byla vzdálenost kabiny a mého trvalého bydliště změřena na 1585,11 km (i když musím přiznat, že Pája z Pardubic byla "svým" odhadem 1501 km ještě blíže - skutečnost: 1496 km :-)
Kapitola šestá - festival ISFIT
Každý rok na konci února probíhá v Trondheimu týdení mezinárodní studentský festival ISFIT (koho by zajímalo, lze bližší info najít zde). Ve skutečno se jedná o různé workshopy, sezení, koncerty, filmy a jiné umělecké projevy všemožných stvoření z celého světa. Jakmile se objevil program, následovalo nemalé zklamání - holt v norsku studentský festival není asi přímo pro studenty nebo mají místní hodně divnej vkus. Ovšem z několika desítek jsme si přece jen dvě dokázali vybrat. První nesla název "Paint My House - Fantastic creations onto the facade of Nidarosdomen". O Nidaroském dómu už jsem se určitě někde zmiňoval, jen pro připomenutí, jedná se o jednu z dominant města, více na wikipedii. Skupinka umělců a grafických designerů z celé Evropy v srpnu uspořádala v Berlíně akci, kdy "pomalovali" fasádu Berlínské katedrály po vzoru umělců, kteří v roce 1989 pomalovali zbytky padlé Berlínské zdi. Nevím, proč zrovna nyní a proč zrovna v Trondheimu, ale rozhodli se akci "zopakovat" a k tomu účelu posloužil právě Nidaroský dóm. Jaký byl výsledek je možno vidět na hned na úvodní stránce, další fotky níže - omlouvám se, některé jsou rozostřené, bez stativu lze jen ztěží docílit lepšího produktu.
No a pokud jste se pokochali "pomalovaným" dómem, mám tady zlatý hřeb dosavadního pobytu. Hned následující den jsem v rámci zmíněného festivalu vyrazil na koncert (ano sám, ostatní vyměkli, Jiřinku jsem nechtěl nutit, každopádně všichni nyní můžou pouze litovat). Z Londýna sem zavítala nesmrtelná legenda soustředěná kolem Charlieho Harpera - ano, je na něm vidět, že už přece jen trochu stárne, ale to co na pódiu dokáže, to nenachá chladným nikoho. Pár fotek, světlo bylo opět špatný, o to lepší však byla atmosféra.
No a komu by ani tato nápověda nestačila, věřte že tu byli samotní UK Subs! Já si to patřičně užil, zatancoval si, zaspíval a ještě si s klukama pokecal - klobouk dolů před nima, jsou to prostě mazáci, tihle kluci dokáží dát i 300 koncertů za rok a z toho jeden lepší než druhý. Pokud i nyní jsou mezi vámi tací, kteří neví, o čem je řeč - i když se mi tomu nechce věřit - pusťte si následující videa, zde je pěkně vidět, co vše tato kapelka za 33 let svého působení dokázala.
Kapitola pátá a čtvrtá - Jezdíme na výlety!
Předem velká omluva za dočasné odmlčení. Sliby - chyby, ale nakonec přece jen jsem se k tomu dostal a mohu se tedy s vámi podělit o pár dalších zážitků. Od předchozích výletů do blízkého okolí Trondheimu již uplynul nějaký čas a za tu dobu jsem se podívali mnohem dále - ale pěkně popořádku. První akcí (již zmíněnou ve vzkazech) byl víkend "na kabině". Za kabiny jsou považovány chaty vlastněné školou, která je za pár korun nabízí až k týdenímu pronájmu studentům. Některé tyto chaty jsou lepší, jiné horší, některé dostupnější, jiné hůře dostupné, některé velké, jiné menší, rozdílů lze nalézt mnoho, za vše asi vypodvídá následující obrázek.
My jsme se jako osmičlenná skupinka (sedm čechů a jeden slovák) vypravili na tu údajně "nejlepší", "nejmodejrnější" a "nejdostupnější" - na kabinu jménem Agdenes. Bližší info o kabině zde. Z Trondheimu jsme jeli necelou hodinu touto krásnou lodí,
abychom následně pokračovali autobusem až do vísky, u níž se kabina nachází - vzdušnou čarou cca 80 km severozápadně od Trondheimu (mapa zde). Dorazily jsme za tmy, povečeřeli špagety, zahráli si na kytaru, zaspívali, něco málo popili, myslím, že není potřeba popisovat detaily. Druhý den jsme vyrazili na procházku po okolí - směrem k fjordu, na kopec, přes zamrzlé jezero zpět, postavili sněhuláka a šli zpět do tepla kabiny - viz následující fotografie.
K večeři byl výborný guláš a po večeři repríza předchozího večera doplněná o různé společenské hry, hlavolamy a rébusy. V neděli jsme vyrazili ještě jednou obhlédnout okolí, tentokráte opačným směrem - přímo na západ. Na losa jsme sice nenarazili, ale počasí přálo, tak přikládám zase pár fotek, ať si dokážete představit, jak že jsme se to měli. (autor: Věrka - Věruš, díky!)
Po vydařeném víkendu na kabině Agdenes netrvalo dlouho a vypravili jsme se na další výlet - tentokráte ne však na vlastní pěst, nýbrž na výlet organizovaný místní studentskou agenturou (ESN či tak nějakej si říkaj, vlastně ani nevím, co jsou zač, ale občas uspořádaj nějakou dobrou akci a dají nám vědět). Výlet to byl sice pouze jednodenní, avšak velmi kvalitní. Jeli jsme do městečka Røros (pro kartofily opět přikládám mapu :-) Něco málo přes sto kilometrů na jih od Trondheimu. Zde jsme nejprve navštívili měďné doly - dnes již sloužící pouze jako atrakce pro turisty. Zde pár fotek:
Po návratu z dolu na povrch následoval rozchod ve vlastním městečku Røros - nikterak velké, ale pěkné, urbanisticky hezky řešené, má své kouzlo a ne nadarmo je zapsáno na listině světového kulturního dědictví UNESCO.
Jednou do roka se zde konají jakési tradiční norské trhy - turisticky velmi vyhledávané, ve skutečnosti se prostě jedná mrtě lidí a stánky se vším možným, pro mě osobně největší zklamání celého tripu.
Avšak součástí města je i bývalá tavírna mědi, kde se zpracovávala ruda ze zmíněných dolů - dnes je zde muzeum, v němž jsou vystaveny pohyblivé modely znázorňující, kterak že se v devatenáctém století ruda těžila a zpracovávala - moc hezké, dokonale zpracováno.
Po prohlídce muzea, trhů a města následovala večeře - sob na smetaně podávaný s bramborem a brusinkami - Santa Klaus možná ani netuší jakáže dobrota mu to tahá ty jeho saně :-) Po večeři už následovala pouze nekonečná cesta zpět do Trondheimu, někteří spali, někteří čuměli z okna do tmy, jiní si zdělovali zážitky z výletu.
Kapitola třetí - Trondheim a blízké okolí!
Přátelé, kamarádi, příbuzní blízcí i vzdálení,
s radostí oznamuji, že tento víkend nám počasí přálo, celé dva dny nebyl k vidění jediný obláček a tak jsme toho patřičně využili. Hned v sobotu jsme se vykašlali na přehnané válení v posteli a vyrazili jsem s bandou (cca 10 studentů z čech a jeden bratia zo Slovenska) na výlet. Nikterak daleko, pár kilometrů na západ od města na nejvyšší místní kopec Bymarku. Kus jsme jeli sockou a zbytek pěkně po svejch až ke kýženému vrcholu. Myslím, že asi nemá cenu psát nějaké detaily - každý určitě minimálně jednou někde na procházce byl, takže ví, o čem tom je. Tak tedy vzhůru na fotky. Cesta nahoru nikterak zajímavá, sníh, svahy, místy se lezlo i po sjezdovce:
Samotný vrchol nikterak zajímavý, trocha sněhu, kamení a dva vojenský radary (a u nás doma někteří nechtějí jeden malej v Brdech). O to hezčí je však zvrchu rozhled na všechny strany. Na další fotce pokus o detalnější pohled na východ směrem na Trondheim.
Tolik ze sobotního výletu na Bymarku - nakonec snad jen pro zajímavost nadmořská výška samotného vrcholu - úctyhodných 552 metrů nad mořem :-) Po večerním oslavě Jiřinky narozenin jsme se v něděli v poledne probudili do dalšího slunného dne a tak jsme neodolali a vyrazili na další výlet - tentokrát pouze lehčí, pěší po Trondheimu. Vlastně jen na dvě konkrétní místa - Tyholtskou věž a k místní Kristianstenské pevnosti. Pro zajímavost odkaz na stránky pevnosti a věže na wikipedii. Z věže je krásný výhled na město, výtak nahoru je free a komu by nestačilo kochat se pohledem na město, je zde otáčející se restaurace a je možno dát si kafíčko, pizzu či něco ostřejšího. Věž samotná vypadá takto:
Prostě klasickej vysílač s vyhlídkou - za to onen pohled z vrchu opravdu stojí za to. První směrem na sever - to na vodě není loď, ale malý ostrůvek s "pevnůstkou", dále pěkně vidět samotný fjord a v pravo kus centra.
A zde již pohled směrem severozápad - pěkně vidět centru, most přes řeku Nidelvu, vpravo od něj Nidaroský dóm a ještě kus doprava již zmíněná Kristianstenská pevnost - onen bílý "domeček" s černou střechou. Na dalších fotkách vidět lépe, jelikož jsme se k němu vyrazili podívat.
Z věže jsme tedy vyrazili na procházku směr centrum a po cca 15 minutách dorazili k pevnosti.
Zde pózuje Jiřinka u kanónů :-)
A nakonec dvě fotky - první směrem na centrum a druhá na druhou stranu, směrem na Tyholtskou věž.
Toť prozatím vše, jakmile opět vyšetřím trochu času, zkusím něco opět připsat a přidat...
Kapitola druhá - Hodina geografie!
Přátelé, kamarádi, příbuzní blízcí i vzdálení,
tak nám to tu začíná nabírat pěkně obrátky, resp. se začínáme zapojovat do vědy. Slíbil jsem nějaké to foto a info, ale vždy najednou večer zjistím, že už je zase skoro půlnoc a další den opět uteče jako voda. Naštěstí jsou tu víkendy, kdy nejen že si mohu dovol prospat celé dopoledne, ale vyšetřím čas i na vás!!!
Ohledně těch fotek, je to trochu smutný, ale zjistil jsem, že ten foťák (co mám zapůjčený od sestřičky) asi není stavěný na světelný podmínky panující v lednu v Norsku (a nebo s ním prostě a jednoduše neumím). Fotky dělá docela pěkný, ale jen za plnýho světla a to je tak od půl jedenáctý do půl třetí a to jsem bohužel ve škole. Takže z fotek toho moc není, i když nějaká ta drobotina se najde. Ale nebojte, ono bude líp a časem na ně dojde - třeba v březnu už bude mnohem déle světlo a pak budu cvakat jeden film za druhým :-)
Abych vás ale nešidil, rozhodl jsem se vás aspoň seznámit s tím, jak si tady pro začátek žijeme. Už kdesi bylo řečeno, že Trondheim je úplně "jiný kafe" než Praha, skoro desetkrát menší, stokrát klidnější a tisíckrát čistější. Už 10 dní jsem třeba necítil cigaretový kouř a musím říct, že v tomto jsou opravdu kluci norský mnohem dál než my (snad mi všichni kuřáci prominou). Vlastní město se nachází cca 500 km severně od hlavní města Osla a leží u jednoho z největších norských fjordů. Na následujícím obrázku je první "výřez" z mapy, na němž je to pěkně vidět.
Další obrázek ukazuje již větší přiblížení a ti lepší z vás již jistě rozpoznají určité detaily jako je centrum (ten poloostrov pod nápisem "Trondheim"), řeku Nidelvu, větší silnice. No a Ti s lepší zrakem najdou už i hlavní kampus školy s názvem Gløshaugen, na jih od něj lze najít čtvrť Lerkendal a pokud se budete hodně snažit, objevíte i část města Moholt, kde bydlíkujeme. Ostatní nesmutněte, na dalším obrázku je větší detail :-)
Tak a je to tu - pěkně podle barviček - červené kolečko značí část hlavního kampusu Gløshaugen, kde "studuje" Jiřinka, žluté kolečko "mojí" budovu dypármentu ropy (zde již i ti s horším zrakem určitě najdou vlastní Lerkendal stadion věhlasného Roseborgu), no a v zeleném kroužku je možno spatřit náš domeček ve studentské čtvrti Moholt. Malinko to zkresluje, vypadá to na cca 1,5 km vzdušnou čarou, ale ve skutečnosti se to dá za čtvrt hoďky seběhnout dolů, zpět cca za 20 minut.
No a tady ještě pro ty, kteří se hůře orientují v mapách a mají radši "ptačí" pohled. Ještě větší přiblížení, stejné barvičky, myslím, že není co dodat (snad jen, že tu krásně vynikne velikost hlavního kampusu školy - fakt je to obrovský!).
Kapitola první - vzhůru do divočiny!
Začnu jedním citátem, Quintus Ennius kdysi řekl: "Zkušenost bez vzdělání platí více než vzdělání bez zkušenosti." No a jelikož jsme tak nějak začali pociťovat, že vzdělání ve škole upadá do stereotypu a život potřebuje nový impuls, rozhodli jsme se vyrazit za zkušenostmi do světa. A tak se stalo, že 14. ledna jsme se objevili na letišti, vybaveni teplým oblečením a radami od přátel. Možná i nějaká tak slza ukápla, ale stalo se, že jsme najednou seděli v letadle a mířili na sever. Na letišti nedaleko norského Trondheimu nás přívítalo hezčí počasí, než tou dobou panovalo v rodné vlasti, jenom sluníčko nějak rychle zapadlo za obzor.
Dle rad zkušenějších jsme rychle proběhli Duty free a koupili každej jednu flašku na horší časy, která je v normální obchodě mnohem dražší a prý určitě přijde vhod. Pomocí autobusu jsme se řádně zatěžkaní zavazadli dostali přes centrum až na koleje, kde jsme se bez větších problému ubytovali. Zjištění, že každý máme bydlet v jiném kampusu na jiném konci města nás tak nějak nechávalo chladné, byli jsme rádi, že máme aspoň jeden pokoj. Aby toho nebylo na první den málo a hlavně, abychom měli pod čím spát, vydali jsme se do místní Ikey na nákup. Procházka na zdravém vzduchu společně s prvním kontaktem s městem i obyvateli proběhla bez problémů a tak jsme mohli v klidu ulehnout k zaslouženému odpočinku.
Vstávání zde bude asi trochu problematické, v osm hodin je ještě tma jak v pytli, až někdy po půl deváté se začíná rozednívat, aby plné denní světlo bylo někdy po desáté - a to se člověku nechce za tmy z postele! Trochu fyzicky vyčerpaní z předchozího dne jsme nakonec přece jen vylezli a vyrazili poprvé do školy. Cesta pěkně z kopečka, cca 15 pěšky. Bez sebemenších problémů jsme našli i konkrétní místo, kde bude bádat a dělat vědu, a tak jsme podstoupili první vážnější test naší jazykové vybavenosti. Ve škole vše dle klasických norských zvyků - pokud nejde o život, jde o h...o. Bylo nám taktně vysvětleno, že se musí najít místo, kam nás posadí, téma na kterém budem dělat a nadřízený, že se v danný okamžik nachází kdovíkde. To jsme první den uvítali a následně absolvovali maratón po různých kancelářích a odděleních - vyřizování od přístupových karet až po přidělení místní emailové schránky. Současně s tím jsme si prohlédli školu, sestávající z mnoha starších či novějších budov, interiérově na přibližně stejné úrovni jako "u nás doma", co se týče technologického vybavení, zatím těžko hodnotit.
Dalším testem byla žádost o společné ubytování na místí recepci. Porozumněli nám rychle, jen nás poslali na poštu zaplatit jakousi nemalou zálohu, kdybychom snad něco zničili nebo chtěli útéct bez placení a následně nám vydali klíče od jedné společné jednotky. Ta sestává ze společné kuchyně, sociálního zařízení a čtyř jednolůžkových pokojů (pokusíme se v brzké době aspoň částečně nafotit). V té době zde byl obsazen jen jeden pokoj, jakási slečna z Bangladéše, jméno jsme nějak nepobrali, ale už je tady snad tři roky a těžko ji soudit, zatím se před námi spíše schovává. Jeden pokoj zatím zůstává volný, uvidíme časem, třeba dostaneme ještě jednoho komunikativnějšího spolubydlícího.
Třetí den nás přivítalo horší počasí, již od rána bylo zataženo, teploty pod bodem mrazu a poletoval sníh. Ve škole jsme se zdrželi opět jenom chvilku, dohodli to nejdůležitější a vyrazili poprvé dolů do města. Trondheim sám o sobě není velký, s Prahou se to nedá srovnat, ale venkov to zrovna taky není. Samotné centrum se nachází na ostrově, který je určen meandrující řekou vlévající se do Trondheimfjordu. Pominu-li okrajové obytné části, dojde všude člověk pěšky, jen poměrně kopcovitý terén v kombinaci se sněhem a ledem malinko komplikují chůzi. Vzhledem k počasí jsme centrum vzali hodně hopem, prohlédli si zvenčí dominatnu města - Nidaroský dóm, proběhli jedno obchodí centrum a kolem pevnosti zamířili zpět na kolej. Cestou jsme udělali pár fotek, ale popravdě řečeno, docela mě zklamaly, v reálu to vypadalo mnohem lépe :-)
Toť asi zatím první dojmy a postřehy, na adresu domorodců zatím nemůžu říct půl slova špatného, všude vstřícní, se vším pomůžou, ve všem vyhoví. V obchodě dle předpokladu draho, ale stále lepší než se stravovat ve škole. Člověk když se tak nějak odprostí od věčného přepočítávání cen a vezme ty místí za svoje, tak se to zvládne. Takže si vaříme, já si zatím nestěžuji, na víkend mám dokonce slíbenou jakousi buchtu a v neděli bude k obědu králík od babičky - už teď se nemohu dočkat. To mi tak trochu nahrává a umožňuje první kapitolu uzavřít opět jedním citátem, tentokrát do Aristotela, který řekl: "Kořeny vzdělání bývají hořké, ale plody sladké."